U starších činžovních domů se výměna oken obvykle rozhoduje podle ceny a termínu. Národní památkový ústav si dal práci spočítat, jak si jednotlivá řešení vedou tepelně — a pořadí, které většina vlastníků považuje za samozřejmé, se v jeho tabulce obrací.
Čtyři varianty a jejich čísla
V metodické publikaci Obnova okenních výplní a výkladců z roku 2010 věnoval Národní památkový ústav celou kapitolu stavební fyzice historických oken. Výpočty součinitele prostupu tepla zpracoval doc. dr. Ing. Zbyněk Svoboda podle norem ČSN EN ISO 10077, posuzovaným objektem byl dům ze 30. let 20. století a ve všech variantách se počítalo se stejným izolačním dvojsklem.
| Varianta | Součinitel prostupu tepla okna Uw |
|---|---|
| Oprava dvojitého okna s ponecháním původního zasklení | 2,45 W/m²K |
| Nová vnější křídla s dvojsklem | 1,20 W/m²K |
| Nová vnitřní křídla s dvojsklem (s odvětranou dutinou) | 1,36 W/m²K |
| Celé okno nahrazené novým jednoduchým oknem s dvojsklem | 1,35 W/m²K |
U posuzovaného typu okna tedy zachovaná špaleta s novými vnějšími křídly vyšla lépe než zcela nové jednoduché okno se stejným sklem. Normový požadavek ČSN 73 0540-2 splnily 3 varianty ze 4, na doporučenou hodnotu dosáhlo jediné řešení — dvojité okno s novými vnějšími křídly. Kapitolu přitom autoři otevírají tezí, kterou chtějí prokázat: že výměna dvojitých oken za jednoduchá s dvojskly není pro existující stavby technickým přínosem.
Jde o modelový výpočet konkrétní konstrukce — byť takové, která se podle metodiky s minimálními obměnami opakuje u domů starších i mladších. Na každý dům se čísla mechanicky přenést nedají.
Rozdíl dělá vzduch mezi křídly. Špaletové okno tvoří dvě samostatná okna za sebou, oddělená vrstvou zhruba 12 až 20 centimetrů. Samotná původní křídla přitom tepelně nevyhovují: u posuzovaného okna vyšlo vnitřní na 4,93 a vnější na 4,83 W/m²K. Teprve vzduch mezi nimi srazí výsledek na 2,45 a s novým zasklením ve vnějším křídle až na 1,20.
Nové jednoduché okno tuhle hloubku nemá. Je podstatně užší, a stěnu kolem sebe proto chrání hůř — Národní památkový ústav u téhle varianty výslovně upozorňuje na zvýšené riziko kondenzace na nezateplených ostěních, nadpražích a parapetech. Odtud se bere plíseň v koutech ostění, na kterou lidé v bytech po výměně oken narážejí — Národní památkový ústav u téhle varianty výslovně doporučuje počítat se zateplením stěny.
Do kterého křídla přijde dvojsklo
Na umístění dvojskla stojí celý výsledek. Podle výpočtu Národního památkového ústavu vychází nejlépe varianta s dvojsklem ve vnějším křídle, tedy v tom blíž k ulici.
Člověka na první dobrou napadne dát dvojsklo blíž k bytu, do vnitřního křídla. Jenže to má fyzikální háček. Těsné dvojsklo ve vnitřním křídle zastaví teplo na hranici bytu a prostor mezi okny zůstane studený. Teplý vlhký vzduch z interiéru si přitom netěsnostmi cestu mezi křídla najde a na studeném vnějším skle zkondenzuje. Následuje voda mezi okny, plíseň a dřevo, které nasákne a neudrží nátěr.
Metodika tuhle variantu přesto připouští — typicky tam, kde jsou původní vnější křídla natolik cenná, že mají zůstat. Podmínku ale klade tvrdou: meziokenní prostor musí být trvale provětrávaný směrem do exteriéru. Bez odvětrání se mezi křídly drží voda — a to je začátek plísně a degradace dřeva.
Metodika staví zachování na první místo
Postup památkové péče je dvoustupňový. Nejdřív se posuzuje, zda lze původní okna zachovat, teprve pak, jaká budou nová. Mezi zásadami metodiky stojí doslova pokyn preferovat zachování špaletových (dvojitých) oken a plošná výměna je označena za nejzazší řešení, které nevratně snižuje architektonicko-řemeslnou autenticitu objektu.
K novým oknům podle původního vzoru je metodika stručná: „Zhotovování replik jakýchkoli typů oken pak nemůže být dokladem ničeho jiného než technických schopností doby dnešní. Proto by mělo jít o zcela výjimečný jev, určený případům jen torzálně zachovaných nebo tvarově degradovaných originálních výplní.“
Rozhoduje o tom v Praze závazným stanoviskem odbor památkové péče magistrátu (MHMP OPP), nikoli Národní památkový ústav, který k věci zpracovává odborné vyjádření. V památkové zóně stanovisku podléhá i výměna oken za tvarově shodná.
Kdy má oprava smysl a kdy už ne
Oprava dává smysl, dokud drží konstrukce. Typický opravitelný stav vypadá tak, že spoje jsou pevné a poškození je lokální — hniloba ve spodních částech křídel a rámů nebo v místech, kudy zatékalo, k tomu chybějící kování, obroušené profily, zničený nátěr, vypadaný tmel, poškozené okapnice.
Jinak vypadá dřevo dožilé po celém obvodu, křídla zkroucená a spoje uvolněné. U takového okna se oprava přestává vyplácet: rozsah prací se blíží nové výrobě a výsledkem je okno, u kterého se nedá zaručit těsnost ani životnost. Rozhoduje tedy stav dřeva a spojů, který se dá posoudit až prohlídkou na místě.
Co se u repliky posuzuje
U nových oken podle původního vzoru se nehodnotí jen materiál. Metodika požaduje, aby projekt řešil konstrukci, způsob otvírání, profilaci, zasklení, kování, detaily i barevnost — schéma nestačí — a doporučuje odsouhlasit fyzický vzorek. Nejčastější výhradou bývá masivnější průřez profilů proti původnímu oknu, který mění proporci fasády; podle metodiky to lze v některých případech korigovat individuálním návrhem. Plast tuhle cestu nemá, dvojitá okna se v něm nevyrábějí vůbec.
Replika je podle metodiky řešení pro okna, která se zachovat nedají anebo se oprava finančně nevyplatí — na řadu přichází tam, kde dřevo dožilo nebo kde ji připustí závazné stanovisko. Repliky špaletových oken pro celé bytové domy v Praze dělá například firma OKNA STABIL, která na ně dává záruku 15 let.
Než se bude hlasovat
O volbě mezi opravou a replikou rozhoduje stav konkrétního dřeva, požadavky závazného stanoviska a jedna technická věta v nabídce: kam přijde dvojsklo. Výpočet Národního památkového ústavu k tomu přidává údaj, se kterým se dá počítat už při zadání — u posuzovaného typu okna vyšla zachovaná špaleta s novými vnějšími křídly lépe než celé nové jednoduché okno se stejným sklem.
